VIII. Sedm minut
Poručík Thomas Anderson Kidd z 10. pluku lehké jízdy se díval na hodinky. Bylo devět minut po čtvrté.
Stál v zákopu za přední linií, v řadě s ostatními. Před ním, v předním zákopu, stáli na palpostech muži z 8. pluku. Za pytli s pískem, které tvořily předprseň, byl kus holé země, ani ne šedesát yardů dlouhý, a na jeho druhém konci turecké zákopy.
The Nek.
Úzké sedlo mezi dvěma roklemi. Nalevo sráz. Napravo sráz. Uprostřed pruh vyprahlé hlíny, kde nerostl ani keř.
Přes ten pruh měli přejít.
Čtyři vlny po sto padesáti mužích. První dvě z 8. pluku. Třetí a čtvrtá z desátého. Podle plánu měla každá další vlna vyrazit dvě minuty po té předchozí. První přesně ve 4.30. Do té doby měla děla rozbít turecké zákopy tak, aby v nich nezůstal nikdo, kdo by mohl střílet.
Děla střílela od čtyř.
Granáty dopadaly na druhý konec sedla, hlína stříkala do vzduchu a nad tureckými zákopy visel prach. Země pod nohama se chvěla.
Poručík poslouchal.
Vedle něj stál seržant ze Západní Austrálie, farmář od Northamu, který mu v Egyptě ukazoval fotografie svých koní. Koně zůstali v Egyptě. Lehká jízda přijela na Gallipoli bez koní.
Ve 4.23 děla zmlkla.
Najednou.
Poručík zvedl hlavu.
Podíval se na hodinky.
Pak na seržanta.
Seržant se díval na něj.
Sedm minut.
Nikdo se nepohnul.
Nikdo ani nedýchal.
Nikdo neřekl, že děla zmlkla příliš brzy. Možná měl dělostřelecký důstojník hodinky napřed. Možná oni pozadu. Na tom už nezáleželo.
Na druhé straně sedla se začali Turci vracet do zákopů.
Nespěchali.
Bylo to slyšet. Hlasy. Kroky. Zvuk kovu o kov. Někdo tam zavolal rozkaz a někdo jiný odpověděl.
Obsadili kulometná hnízda.
Založili pásy.
Natáhli závěry.
Sedm minut.
„Proč nejdeme teď?“ zašeptal někdo za poručíkem.
Nikdo mu neodpověděl.
Rozkaz zněl 4.30.
Ve 4.30 zazněla píšťalka.
První vlna vylezla přes okraj zákopu.
Poručík ji viděl jen chvíli. Muži z 8. pluku, s nasazenými bodáky, se zvedli a rozběhli se. Jejich velitel běžel s nimi, vpředu, jako by to byl závod.
Ozvaly se jednotlivé výstřely.
Najednou se zvuk změnil.
Znělo to, jako by se nad sedlem utrhla obloha.
První vlna přestala existovat.
Většina z mužů nedoběhla ani do poloviny. Leželi v hlíně několik kroků od okraje zákopu, ze kterého vylezli. Někteří ještě dýchali.
Druhá vlna stála na bednách.
Muži se dívali před sebe.
Viděli to.
Ve 4.32 zazněla píšťalka znovu.
Druhá vlna vyrazila.
Za půl minuty byla pryč.
Třetí řada se posunula do předního zákopu. Na místa, která po druhé vlně zůstala volná.
Ze sedla bylo slyšet nářek raněných.
Poručík cítil, jak mu po zádech stéká pot, i když bylo chladné ráno.
Podplukovník Noel Brazier, velitel jejich pluku, prošel zákopem. Šel rychle, s tváří bílou jako papír, dozadu na velitelství brigády. Chtěl útok zastavit.
Po několika minutách se vrátil.
Nad tureckým zákopem prý někdo zahlédl praporek. Někdo se tam dostal. Musí se pokračovat.
Rozkaz platí.
Velitel pluku stál chvíli na místě.
Otočil se ke třetí, čekající řadě.
„Je mi líto, chlapci,“ řekl. „Rozkaz zní jít.“
Poručík vystoupil na palpost.
Seržant od Northamu stál na vedlejším.
Nikdo se nepodíval na sousedy.
Všichni se dívali dopředu, na pruh hlíny, kde leželo tři sta mužů.
A za ním – na turecké zákopy, chráněné pytli s pískem, kde čekaly kulomety.
Poručík zvedl ruku s píšťalkou.
Ve 4.45 zapískal.